 GregoryViolet
05.02.14
15:40
Nereg.
IP: 88.101.213.* | Dobrý den. Je mi sice teprve čtrnáct let, ale to mi nebrání s tím, abych se tady svěřila se svým skutečným příběhem. Všechno se začalo dít asi před čtyřmi roky, kdy jsme se s rodiči přistěhovali do domu v obci Široká Niva. Byl to poněkud starý dům, kdysi ve vlastnictví němců. Pak, když ho odkoupil jeden muž, vše se změnilo. Dům zrekonstruoval, zasadil v jeho okolí stromy... jednoduše ten dům miloval. Byl prakticky jeho jediným vlastnictvím. Onen muž byl válečný veterán, který později ochrnul na obě nohy (byl tedy vozíčkář). Jednou, za nejasných okolností spadl ze schodů a na následky zranění hlavy zemřel.
Teď se ale vraťme k mému příběhu. Už když jsme byli na prohlídce domu, běhal mi mráz po zádech. Byl velice tmavý. Paní, která nám ho prodávala a představovala řekla větu, nad kterou uvažuji dodnes.
"Ten dům má svého ducha... " Bylo to nejspíše bráno jako atmosféra... ale co když ne?
Několik měsíců poté se začaly dít hrozně divné věci. Nejdříve to byly jen rány na schodech. Ne občasné zapraskání, ale rány, jako by něco padalo. Nebo občas cosi, podobného šeptání, hlasy... neříkaly nic moc určitého. Alespoň o tom nevím.
Také šlo o můj pokoj. Byla to vcelku hezká větší místnost, napůl ve dřevě. Ale já tam nikdy nevydržela dlouho. Byla tam věčně obrovská zima, i když se zrovna topilo a topení bylo téměř v jednom ohni. Okna i stěny těsnily velmi dobře, zateplení bylo nové, provedené profesionálem.
Takto to pokračovalo dobré dva roky, než se naši rozvedli. Otec byl lempl. Věčně pil, nadával nám, mámu nakonec podvedl. Ani ona ho už neměla ráda. Byla jsem v obrovském stresu a události v domě se začaly zhoršovat. Každou noc mě přepadaly noční můry, jejichž dějištěm byl tento dům.
Máma nikdy neodcházela z kuchyně, aniž by bylo absolutně uklizeno: žádné drobky, nádobí, nic.
Když jsme se však ráno vrátily, na lince byly drobky z rohlíků. Myši... ale to byla hloupost. Rohlíky jsme totiž už notnou dobu nekupovali. Tak kde se proboha uprostřed linky vzala kulatá kupka drobků z rohlíku?!
Tím to však nekončilo.Po návratu ze školy jsem šla zalít kytky, které máma s oblibou pěstovala na parapetu. Kolem květináčů byla hlína. Na zemi, ani zbytku parapetu ne. Kytky jako takové byly v naprostém pořádku, nepolámané, nedotčené. Byly to rozrostlé fialky, bylo téměř nemožné, aby se hlína z nich jen tak dostala ven.
Také zvuky v domě se zinteinzovňaly. Normálně jsem nebyla úzkostlivý tip, ale už jsem nedokázala být v tom domě sama více, než dvě hodiny. A to jen ve dne. V noci to bylo nemyslitelné úplně. Stále mě pronásledoval pocit, že nejsem sama a čas od času mě ovanul mráz.
Ani máma, ani otec z domu už neměli příjemné pocity. Stejně tak naše zvířata, tehdy jsme měli fenku rasy shih-tzu a na zahradě dva německé ovčáky...
Shih-tzu nikdy nechodila nahoru. Pokud nebyla zděšená z bouřky, nebo petard. Schody byly příliš příkré na to, aby po nich chodila stále. Nahoře byl můj pokoj, ložnice, a obrovská půda. Jednou jsem se probudila a fenka stála u mé postele, zrychleně oddychovala a třásla se. Žádné petardy, ani bouřka... jen pravidelné vrzání schodů. Po chvíli i šoupání na koberci u mého pokoje. To šoupání bylo, jako by (já vím, vtipná představa... ale po chvíli odporná..) se někdo šoupal po koberci po kolenou. Vcelku rychle. Pak rána o můj práh a ticho.
Tak to pokračovalo, dokud se máma nedozvěděla, že ji otec podvedl a nerozvedli se. Pak jsem se s mámou odstěhovala. Občas jsem otce navštívila v onom domě. Tam jsem se rozhodla, že zkusím uvnitř pořídit fotografie. Spíše jen tak. Říkala jsem si, že to za pokus stojí. Co kdybych opravdu něco zachytila? A taky že ano. Na sériích fotografií místností (jedno místo jsem zachytila vícekrát) byl jeden snímek, který mně šokoval. V prostoru mezi postelí a skříní byl obličej. Nikoliv "orb", ani "orb s tvarem obličeje uvnitř", ale malý, bělavý, kupodivu vysmátý obličej, zamířený přímo na mně. Pak, o několik hodin později se na jedné z fotek, v rohu ukázal stín. Neměl nějaký tvar... byla to prostě větší černá vysoká skvrna na fotce. Na ostatních nebyla.
Pak se můj telefon nenávratně rozbil. Ještě předtím jsem stihla fotky ukázat několika lidem... mámě, otci a bratrovi. ti všichni říkali, abych to někam poslala, že takovéto kvalitní fotky "něčeho podivného" se jen tak nevidí. Dodnes lituji, že jsem to neudělala a o fotky rozbitím mobilu přišla.
No... ale k věci... co si o tomhle mém příběhu, který se skutečně stal, myslíte? Budu neuvěřitelně ráda, pokud mi napíšete svůj názor, co to mohlo být, budu vděčná.
Mockrát děkuji za to, že jste vytrvali do konce... .Sára.
|
| |
Luis
07.02.14
05:46
Nereg.
IP: 199.7.156.* | Na to ze ti je 14 let mas dobry literalni talent. Pusobi to vcelku verohodne, ma to naboj a dynamiku, ale je potreba nektere partie trochu doladit, treba to s rozbitim fotaku tam pusobi dost tendencne. Jinak dobry,me se to libilo, zkus dalsi pribehy. |
| |
 ATAMANDI
08.02.14
00:26
Reg. před 2016
| Souhlasím s tím,že na 14 let je to báječně napsané... ze zbytkem už tak moc ne.
Možná,že tento příběh vymyšlený je, ale také my jsme koupily dům po němcích,kteří pak byly při odsunu vyhnáni ze svých domovů a nikdo se s nima nepáral.V našem domě nikdo nebydlel od té doby,kromě jednoho majitele,který tu však dlouho nevydržel.
My jsme dům koupily před sedmi lety a už v době,kdy jsme ho rekonstruovali,se tu děli dost zvláštní věci.Rány,kroky,dupání,hlasy,ztrácelo se nářadí a další den bylo zpět.
Když jsme se nastěhovali,vše se zhoršilo... došlo k několika vážným nehodám mého muže.Já a můj syn jsme začali slyšet,vidět víc a víc bytostí.Náš dům byl temnější a temnější a hodně jsme se báli.
Pak se narodila dcerka a od miminka si stále z někým povídala,smála se.Jak ale rostla ,smát se přestala a začala říkat bubák,strašidlo a každou noc se několikrát budila s pláčem.Také máme pejska... stejného jako pisatelka a náš pejsek je velice senzibilní... .cítí nemoci a jiné věci.Začal být jako bez života,nechtěl jíst,vrčel dokonce i nás... byl neskutečně podrážděný,naprosto vyměněný.
Skončilo to až tehdy,kdy už jsme nevěděli kudy kam a rozhodli se duše odvést tam,kam patří... .tedy z našeho světa.
Od té doby je náš dům čistý... dá se to tak říct,protože dvě duše tu stále jsou,odejít nechtěli,ale neškodí nám.
Takže pravdou je,že takové věci se opravdu dějí a jsou tak reálné... .pokud je vnímáte... jako svět ve kterém žijeme.
My jsme se snažili několikrát duše odvést a neustále jsme dům čistili a vykuřovali... nejspíš to nebylo správně a nebo je to tak,že i toto potřebuje svůj čas.
Logické je,že pokud v nás tyto bytosti probudí strach,stávají se silnějšími.Živí se naším strachem a my ztrácíme svou sílu.Pak je sami vyprovodit nemůžeme.Pak přichází v úvahu pomoc někoho jiného. |
| |
Luis
08.02.14
06:00
Nereg.
IP: 199.7.156.* | Mila ATMANDI, me trochu dela problemy se na tvoje psani soustredit, nemohla by jsi psat ve svem materskem jazyce ? Hlavne ten slovosled je vylozene rusky o iy ani nemluvim.
Mam nejakou tu praktickou zkusenost jak to vypada kdyz je v dome duch nebo duchove. Vzdy se k tomu vaze nejaka povest, co koluje po okoli. Toto tvoje psani mi ale pripada jako synteza trech rozdilnych pribehu , dva jsem videl jako film a treti (to decko a jeho zazitky )jsem cetl tak pred pul rokem na internetu.
Z techto veci se neoplati delat si srandu ci je pokouset.
Je zajimave, ze pri nacitani tohoto serveru muj pocitac prezil pokus o nabourani se mi dovnitr. |
| |
 anelie
08.02.14
12:21
Reg. před 2016
| Je to zvláštní, ale s domem po Němcích mám také zkušenost. Je to dům rodičů mé kamarádky, který byl postaven během 2. sv. války a ten dům má opravdu zvláštní atmosféru, jako by měl svou vlastní "osobnost". Tím ale nemyslím, že by tam byli duchové. Noc, kterou jsem tam prožila, byla nejzvláštnější v mém životě. Sama bych tam nespala ani za nic. |
| |
GregoryViolet
09.02.14
12:35
Nereg.
IP: 88.101.213.* | Já vím, že to zní hrozně divně, a dost tak nějak přitažené za vlasy. Nemusíte mi věřit. Nejsem z těch, kteří by vám to nutili, nebo tak. Nikdo vám nemůže vrýt do hlavy víru v příběhy jiných lidí :)
Jinak... vidím, že staré domy po němcích jsou "strašením" dost proslavené. Jinak, nejsem z těch, kteří se tím nějak chlubí, nebo říkají, jak se nebáli, jak vyvolávali duchy, a tak. Nejsem na to. Sama vím, že není dobré hrát si s tím. Také se to postupně zhoršovalo. Tyto skuečné příběhy starých domů mají cosi společného... jsem ráda za to, že si toho někdo všiml... děkuju... |
| |
Jasa12
21.02.14
21:34
Nereg.
IP: 88.100.166.* | Souhlasim tasy ze všema vyše komentaři, ale jsem taky cizinka pokud bude vadit jak jsem pišu, ale taky jsme z rodinou koupili dum , a mame taky tady nekoho, ale ze skušenosti svich ne doporučim ubližovat, musime o nej starat, a jak vyše pušou o drobkach rohliku, musite jich krmit rozložte všude po baraku buď sušenky nebo rohliky bombony, piti nechavejte na večer na stole, ne bojte se hlavne, tak se da řict skamaradit, a pak začne vam pomahat. Vše mam na svich zkušenostech, jednou nam pomohl při bouračce, jely jsme po dalnici autem a vyply se nam svetla, jen jak baterka svitily, zpomalila, žikam si co je, vše bylo v pořatku, pak nam prasklo kolo. Nevim co bych stalo kdybychom ne zpomalily, rychlost byla velka, pak i svetla začaly svitit normalne. Vychazim z toho že i s nami cestuje.
A tak mužu vypravet dale, veřim všem kdo tady piše, proste ne všechny zamysli se nad tim, pokud ne ubližuje vam tak dajte na jevu te duše že mate ji radi, žekli mne že takove ne vedi i sami že jsou duchove, ale radi že je vnimame.
Zapalim doma svičky, vysvetila taky dum, mam svecenou vodu, ale nekam ne jde domovy spravce musime brat jak souseda, nic ne zbyva. Nevim je to zahada, a ne muže nam řict že jsme tady blazni, všychni kdo piše, kdo ne zažil, ne pocitil nevi, ať bude rad a ne leze tam vubec. |
| |
Kristina
01.04.14
15:17
Reg.19.8.22
| Skvěle napsaný článek jen mě děsí, že tu bydlím taky :D Pokud mluvíš o té Široké Nivě u Bruntálu :) |
| |
GregoryViolet
20.04.14
16:05
Nereg.
IP: 88.101.213.* | Kristina- Ano, mám na mysli dům v Široké Nivě u Bruntálu..onen dům se nacházel za penzionem Mysliveček... |
| |